Jak by vypadal váš život, kdybyste žili beze strachu?

Strach nás všechny brzdí, jak v osobním, tak v profesním životě. S přibývajícím věkem vyhledáváme pohodlí neboli status quo a jsme ochotni dělat kompromisy, abychom si ho udrželi. Čím pohodlnější jsme, tím pravděpodobněji přijmeme věci, které prostě nejsou v pořádku. To platí nejen pro náš osobní život, ale stejně tak i pro váš podnikatelský život.

Čím jsme pohodlnější, tím více začínáme v myšlenkách kalkulovat se situacemi, jako je například práce, kterou nenávidíme, nebo vztah, který se vyčerpal. Když si začneme myslet: „Je jednodušší zůstat v této práci, i když ji nenávidím“ nebo „Za deset let jdu do důchodu, tak proč odcházet hned“?‘ nebo ‚Nejsem v tomto vztahu šťastný, ale je jednodušší v něm zůstat, než si najít někoho jiného‘, musí nám začít zvonit poplašný zvonek.

Nenavrhuji, abyste svou práci házeli za hlavu, ale měli byste k sobě být upřímní a ptát se, proč zůstáváte, když vás to, co děláte, nebo společnost, pro kterou pracujete, opravdu nebaví?

Totéž platí pro vztahy. Všichni víme, že je třeba pracovat, jsou v nich vzestupy a pády a výzvy, ale někdy se vztah prostě vyčerpá a musí skončit. Nedávno jsem se seznámila s manželským párem, který žije ve stejném domě, ale žije naprosto odděleně, až po různé ložnice. Oba chodí s jinými lidmi a ve skutečnosti se už ani nemají rádi. Říkají, že ta šaráda je kvůli jejich dětem, které nechtějí vystavovat rozvodovému trápení. Opravdu?

Rozvod může být zničující a mít dlouhodobé následky. Ale je opravdu lepší zůstat spolu a žít ve lži?? Jaké poselství to vysílá dětem o láskyplných vztazích a upřímnosti?? Nechtěli by raději vidět svou matku a otce šťastné? Pravdou je, že tento pár se ve scénáři, který si vytvořil, cítí až příliš pohodlně, a to i přes jeho obtíže. Je snazší zůstat u toho, co znají, než odejít a čelit neznámému a začít nový život.

Jako lidské bytosti se naučíme cítit se pohodlně i v těch nejneobvyklejších a nejneuspokojivějších situacích, a to hlavně proto, že máme jistotu, že zůstaneme tam, kde jsme. Může být neuvěřitelně děsivé vymanit se, udělat změny a cítit se nepohodlně, ale jakmile to uděláte, můžete začít znovu cítit, jak vám v žilách koluje krev a vrací se vám vášeň pro život.

Vzpomínáte si na pohádku o princezně a hrášku?? Královna schová hrášek pod hromadu matrací, aby zjistila, zda princezně způsobí nepohodlí, jako test, zda má opravdu jemnou kůži královské rodiny. Domnívám se, že všichni si potřebujeme dát pod polštář hrách, abychom se ve svém životě příliš neuspokojili. Je příjemné být pohodlný, ale náš největší růst jako lidských bytostí přichází, když jsme vystaveni výzvě.

Úspěchy, na které jsem nejvíce hrdý, jsou konečným výsledkem toho, že jsem se cítil nepohodlně. Jako většina lidí jsem se bála mluvit na veřejnosti (statisticky by většina lidí nejraději uhořela), ale překonala jsem svůj strach a donutila se vstát a mluvit. Dnes přednáším velkým skupinám lidí po celém světě. Stále jsem nervózní, stále se cítím nesvůj a jsou chvíle, kdy se dívám na dveře a přemýšlím o tom, že se dám na útěk.

Dnes jsem se naučil proměnit strach ve vzrušení a veřejné vystupování teď naprosto miluji, i když mám motýly. Stalo se to mou opravdovou vášní a tato vášeň mi umožnila udělat z toho prospěšnou kariéru cestováním po světě.

To, že se cítíte nepohodlně, často předchází velkým úspěchům. Lidé se zvednou a dělají velké věci, když jsou vystaveni výzvě, protože je nutnost nutí. Tak proč se necítit nepohodlně častěji?

Když jsem přišel s nápadem na svou první knihu 101 způsobů, jak prodat své podnikání, mluvil jsem o tom s řadou lidí z oblasti marketingu. Mnoho z nich mi řeklo: „Je opravdu těžké publikovat, tak proč se připravovat na zklamání? Nejlepší by bylo nechat tuto myšlenku plavat.‘ Je pravda, že napsat knihu vyžaduje velkou disciplínu, kreativitu a tvrdou práci, a mnoho knih je odmítnuto.

Nejjednodušší a nejpohodlnější by pro mě bylo hodit rukopis do koše a vrátit se k normálnímu životu. Naštěstí mě jejich připomínky sice přiměly zpochybnit můj sen, ale zároveň mě motivovaly k úspěchu.

Vím, jak je těžké vystoupit ze své komfortní zóny, i když vás situace, ve které se nacházíte, bolí. Když mluvím o výzvách, neznamená to, že všichni musíme vylézt na Mount Everest. Pro některé lidi je výzvou pro sebe sama prostě to, že se vydají jinou cestou do práce nebo vyzkouší jiný druh jídla. To je dobře. Nejdůležitější je, abychom si kladli výzvy, ať už velké nebo malé, jakýmkoli způsobem, který je v našich silách.

Ve svém životě jsem se setkal s tolika výjimečnými lidmi. Všichni mají jednu úžasnou vlastnost – pod polštáři mají velký hrách. Nenechají se příliš zpohodlnit a nikdy nepřijmou druhou nejlepší možnost, ani u sebe, ani u lidí kolem sebe.

Dostat se do nepohodlí znamená, že se přestaneme soustředit dovnitř na své strachy, domnělé chyby a nedostatky a pustíme se do úkolu, kterým je žít bohatý a smysluplný život. A to často znamená vyvinout si nebojácný přístup k životu, bez ohledu na to, jak moc se bojíme.