Keith Richards je překvapivě dobrý vůdce. Zde je jeho tajemství číslo jedna

Většina lekcí z vedení pochází z knih o managementu, ale někdy se objeví na nečekaných místech, jako například v memoárech kytaristy skupiny Rolling Stones Keitha Richardse, Život (Little, Brown, 2010). Jak se dalo očekávat, Život je plný vzrušujících historek, jako je ta, v níž velmi rozčilený Charlie Watts udeřil pěstí velmi opilého Micka Jaggera za to, že se v pět hodin ráno neústupně dožadoval setkání se „svým bubeníkem“. Ale také nabízí několik obchodních postřehů.

Jedním z nich je důležitost soustředění a stanovení priorit pro úspěšnou kariéru. Možná si myslíte, že být kytaristou nejlepší barové kapely na světě je jen o sexu, drogách a rock’n’rollu. Z 550stránkové knihy je však zřejmé, že rock’n’roll je pro Richardse vždy na prvním místě. To, že Richards bere svou hudbu vážně, by nemělo být překvapivé. Koneckonců, za to, že děláte svou práci, nedostanete královské výkupné na více než půl století, pokud v ní nejste zatraceně dobří.

Moje nejoblíbenější lekce z podnikání v Život se objevuje na začátku jednoho odstavce. Píše se rok 1960 a právě v době, kdy je Richardsovi 17 let, Anglie ruší národní službu – svou verzi povinného odvodu.

„Najednou jste měli pocit, že máte dva volné roky, ale byla to samozřejmě naprostá iluze,“ vzpomíná Richards. „Nevěděla jsi, co s tím máš dělat. Ani tví rodiče nevěděli, co s těmi lety, protože čekali, že v osmnácti zmizíš. Všechno se to seběhlo tak rychle. Můj život si pěkně plynul, dokud jsem nezjistil, že žádná národní služba neexistuje. Neexistoval způsob, jak se dostat z tohohle zatraceného marastu, obecního sídliště, velmi malých horizontů.“

A pak Richards vypustí ruční granát. „Samozřejmě,“ říká bez okolků, „kdybych to udělal já, nejspíš bych už byl generálem.“ A taky si říká, že kdybych to udělal já, nejspíš bych už byl generálem.“ Generál britské armády Keith Richards? Generál Keef? To se zdá být trochu přitažené za vlasy.

Ne tak, tvrdí Richards. „Primát se nedá zastavit. „Když jsem v tom, tak jsem v tom,“ říká. „Když mě vzali do skautu, za tři měsíce jsem byl vedoucím hlídky. Je jasné, že rád běhám s klukama. Dejte mi četu, udělám dobrou práci. Dejte mi firmu, budu se mít ještě lépe. Dejte mi divizi a já udělám zázraky. Rád motivuji lidi, a to se mi u Stounů hodilo. Jsem opravdu dobrý v tom, že dokážu dát dohromady partu kluků. Pokud se mi podaří strhnout partu nepoužitelných Rastas do životaschopné kapely a také Winos, rozhodně neukázněnou skupinu mužů, tak tam něco mám.“

Co přesně Richards umí? „Nejde o to prásknout bičem, jde o to zůstat u toho, dělat to, aby věděli, že jste tam, že vedete zepředu, a ne zezadu,“ vysvětluje Richards. „A podle mě nejde o to, kdo je jednička, ale o to, co funguje.“

A to je tak dobrá lekce o vedení, jakou nenajdete v žádné obchodní knize.